_{Original file}

1) Psychodiagnostika jako věda a praxe. Psychometrický a klinický přístup, testová a netestová psychodiagnostika, pojem měření v psychologii. Historie vývoje a používání psychodiagnostických metod. Klasifikace diagnostických metod.

Psychodiagnostika je aplikovaná psychologická disciplína, jejímž předmětem je pozorování, měření a hodnocení. Cílem psychodiagnostiky je zjišťování a měření duševních vlastností a stavů a konečné stanovení diagnózy.

Má jednak obecné teoretické základy. V této oblasti si je příbuzná s diferenciální psychologií – sledování rozdílů jednotlivých psychických funkcí a vysvětlení individuálních rozdílů pomocí porovnávání skupin.

Také je ale praktickou oblastí, zabývající se konkrétními testovými a netestovými metodami.

Psychometrický přístup, je charakteristický pro práci s testovými metodami (testová psychodiagnostika). Testové metody (standardizované, psychometrické) – představují standardizovaný způsob vyšetření, při němž dodržujeme určitá pravidla, užíváme jednotných pomůcek a jednotným způsobem vyhodnocujeme získané informace. Tj. všechny zkoumané osoby/pacienti jsou vystaveni stejnému podnětovému materiálu za stejných podmínek. Cílem je zjistit jak silně je zastoupená určitá vlastnost vzhledem k normě nebo průměrných hodnotám určité populace.

Dělíme je:

a) podle způsobu komunikace – verbální a neverbální

b) podle počtu zkoumaných dimenzí – jedno- či multidimenzionální

c) podle zaměření – testy inteligence, jednotlivých funkcí a schopností

d) podle hlavního principu – testy výkonové, projekční, dotazníkové

Testový postup se řídí standardními postupy, jež jsou psychometricky podloženy a nemůžou se libovolně měnit (má statistický základ).

U statistického přístupu se používají matematické modely, na základě nichž se formuluje prognóza týkající se v podstatě skupiny osob (i když predikce se může vztahovat i na jednotlivce). V rámci statistického přístupu se tak zkoumají souvislosti a vztahy psychických rysů za pomoci souboru vybraného z jasně definované populace osob a data, která se potom zpracovávají, mají v podstatě vždy podobu členství ve skupinách, popřípadě korelačních vztahů mezi proměnnými.

Klinický přístup je typický pro práci s klinickými metodami (klinická, netestová psychodiagnostika).Klinické metody (netestové, kvalitativní) – jsou postupy, které nejsou psychometricky podloženy, klinický postup tak není vázán přísnými pravidly. Získané údaje mají kvalitativní charakter (kazuistické zpracování výsledků). Jsou orientovány na poznání konkrétního individua v jeho celistvosti a jedinečnosti. Zachycují jedince v dynamice vývoje a vytváří o něm celkový obraz. Klinik je zde v roli citlivého pozorovatele, který zachytí všechny důležité projevy jedince, které pak integruje ke stanovení diagnózy. Existují 4 skupiny metod: diagnostický rozhovor, pozorování, získávání anamnestických údajů, hodnocení výtvorů. Klinické metody jsou spíše spojeny s použitím ve zdravotnické oblasti.

Klinický postup není vázán přísnými pravidly, nemá statistický základ, a proto lze obměňovat postupy. U klinického postupu je snaha získat co nejvíce informací z různých zdrojů, cílem je prognóza týkající se jednoho konkrétního klienta.

U klinického postupu nejsou závěry vyvozeny ze zjištěných vztahů mezi proměnnými, nebo členstvími v různých skupinách, určené na základě výsledku testu. Závěry jsou založeny na důkladné znalosti nějakého teoretického přístupu, v jehož vztahovém rámci daný psycholog uvažuje, a jedná se o výsledek tvůrčího procesu, který může provádět pouze odborně vzdělaný profesionál. U statistického přístupu by závěry mohl vyvodit i zaškolený úředník (

Který z obou přístupů je úspěšnější v predikci/prognóze? (zdroj: Groth – Marnat, 2009, s. 29 a dále)

V této diskuzi se bere klinický přístup jako kombinace klinického a testového – klinik vytváří svůj úsudek na základě kombinace různých údajů, včetně testových profilů.

Počátek diskuze – Paul E. Meehl 1954 – publikoval přehledovou studii výzkumů, které se zabývaly srovnáním relativní přesnosti klinického úsudku a statistické formulace, přičemž oba přístupy vycházely ze stejných dat (životní historie, demografická data a testové profily). Dospěl k výsledku, že statistika byla v predikci úspěšnější. I další výzkumníci později dospěli k podobným výsledkům.

Ale přesto jsou zde důvody, proč používat klinický přístup: jsou oblasti, ke kterým se jinak než pozorováním nebo rozhovorem nedostaneme, které nelze změřit, ale přesto jsou pro predikci důležité. Také idiosynkratické události, které nemají častou frekvenci, mohou výrazně klinický úsudek změnit, ačkoliv žádné statistické formulace je neberou v potaz (viz také tabulka výše, poslední řádek).

Pojem měření v psychologii: měření je součástí psychodiagnostické činnosti (psychometrie), je to měření psychických jevů (registrace pozorovaného chování). Cílem psychometriky je konstrukce a ověřování psychodiagnostických metod. Než může být jakákoli psychodiagnostická metoda použita, musí projít procesy konstrukce, ověřování a standardizace (umožňuje nám zvážit, jakou metodu, pro jaký problém funkčně použít).

Měření nebo „měření“ v psychologii

(podle knihy Psychometrika: Měření v psychologii, Urbánek, Denglerová, Širůček, 2011, s. 59 a dál)

Stevensonova definice měření, která se v psychologii nejčastěji používá: měření je přiřazování čísel objektům podle definovaných pravidel.

Stevenson psal již ve čtyřicátých letech o úrovních měření: nominální, ordinální, intervalová a poměrová. V každé z těchto úrovní je možné provádět pouze určité matematické operace, aby byly matematické operace smysluplné.

Michel (1999) ale tvrdí, že Stevensonova definice nedefinuje měření, ale „číslování objektů“. Pokud by totiž opravdu definoval měření, jak je uvedeno výše: že měření je přiřazování čísle objektům podle definovaných pravidel, explicitně by tyto pravidla definoval. Což se ale nestalo. Navíc „při měření bychom neměli pouze číslovat objekty, ale měřit kvantitativní atributy těchto objektů. Kvantitativnost většiny psychologických atributů (nebo konstruktů) však zatím nebyla empiricky prokázána v důsledku všeobecné ignorance hlavního proudu kvantitativní psychologie k tomuto vědeckému a empirickému požadavku a nekritičnosti vůči vlastním metodologickým postupům.“ (Urbánek et al., 2011, s.59). Kvantitativnost psychologických atributů tak pouze předpokládáme, podobně jako předpokládá Thorndike: Cokoli existuje, existuje v určitém množství, a může být tedy měřeno.

Dalším problémem je tvrzení, že v psychologii používáme nepřímé měření. Přímé měření je používané často u geometrických veličin, kdy měříme atribut objektu (např. délku) shodným atributem měřidla (např. délkou pravítka). U nepřímého měření měříme atribut objektu (např. hmotnost) jiným atributem měřícího nástroje – (např. délkou protažení pružiny, na kterou je objekt o určité váze zavěšen). Mezi těmito atributy - délkou pružiny a hmotností závaží – existují empiricky prokazatelné nebo matematicky definované vztahy. V psychologii se podle některých autorů také používá nepřímé měření. Protože na míry psychických charakteristik se usuzuje z odpovědí na otázky v dotazníku nebo jiné úkoly, jinými slovy na základě výsledků nějaké aktivity. Toto tvrzení o nepřímosti měření je ale stále přehnaně optimistické, protože o přesně definovaném matematické vztahu mezi výsledky nějaké aktivity a hodnotami měřeného atributu, se kterým mají být tyto výsledky spojeny, nemůže být pochopitelně řeč. V psychologii tak neprovádíme ani nepřímé měření, ale spíše již zmíněné číslování. (diskuze na téma nepřímé měření v psychologii – viz Urbánek, et al. 2011, s. 81-83).

Dělení psychodiagnostických metod (podle Svoboda, Krejčířová, Vágnerová, 2001, Psychodiagnostika dětí a dospívajících, s.30)

Klasifikace psychodiagnostických (testových) metod (podle Urbánek et al., 2011)

Klasifikace na základě povahy měřeného rysu (klasifikace dle Cronbacha)

1. Metody měřící typické chování – osobností charakteristiky, postoje, chování, hodnoty. Na jednotlivé položky neexistují správné nebo nesprávné odpovědi.
2. Metody zjišťující maximální výkon – odpovědi jsou porovnávány s klíčem správných a nesprávných odpovědí

Klasifikace na základě způsobu administrace

1. Individuální vs. skupinové
2. Jazykové a nejazykové
3. Performační (proband podává výkon a je pozorován – zapisuje si testující) a tužka papír – kdy zapisuje výsledky proband sám do odpovědního listu

Dále také projektivní diagnostické metody

Historie a vývoj používání psychodiagnostických metod (Aiken, 1999 in Urbánek et al., 2011, s. 21/22)

Použité zdroje:

Groth-Marnat, G. (2009). Handbook of psychological assessment. Hoboken, N.J. : John Wiley & Sons, Inc.

Svoboda, M., Krejčířová, D. & Vágnerová, M. (2001). Psychodiagnostika dětí a dospívajících. Praha: Portál.

Urbánek, T., Denglerová, D. & Širůček, J. (2011). Psychometrika: měření v psychologii. Praha: Portál.